Nepřehlédněte

Výprava do KLDR 2012

Prohledat tento blog

čtvrtek 10. května 2012

Výprava do KLDR 2012




Fotografie z cesty, hezky pohromadě a s komentáři.


Rozhodnutí



Prvně jsem se o KLDR dozvěděl a začal více zajímat v roce 1988. To v tehdy socialistickém ČSSR začala příprava na Mezinárodní festival mládeže a studentů, konající se v roce 1989. Během několika rozhovorů zaznělo něco v tom smyslu, že země je opravdu hodně restriktivní, a že je na tom dokonce hůř, než jiné země východního bloku. Pak už jen drobnosti typu ”mají tam nejhlubší metro světa” a já se vezl. Následně jsem měl KLDR v hledáčku, i když jsem se o dění zase až tolik nezajímal. To se tak nějak samo od sebe změnilo před několika lety, kdy jsem při pročítání agenturních zpráv KCNA našel i jakýsi článek o skvělých radách, které dal Velký vůdce několika neschopným funkcionářům a tím zajistil blahobyt a prosperitu kraje na desítky let dopředu. Příběh mi přišel tak neskutečný, že jsem si řekl, že tohle se musí poslat dál. Přeložit, vázat do zlata, vydat. Jak jsem řekl, tak jsem učinil a vznikly stránky kcna-news.

Po čase ovšem došlo k zastavení vydávání podobných článků, takže jsem obratem začal překládat vybrané články. Tyto články byly mnohdy ještě šílenější, než tzv. veselé příhody. V každém případě jsem došel postupem času k rozhodnutí, že tu zemi musím vidět na vlastní oči. Čas plynul a nakonec se našla šance. Manželka souhlasila, zaměstnavatel dodal prémie a tak nic nestálo v cestě za nepoznaným. Zkontaktoval jsem agenturu Regent Holidays a domluvil se na termínu. Ten jsem vybral dost neuváženě na 100. výročí narození Kim Il Sunga v domnění, že to bude ten nejlepší čas. Původní myšlenka navštívit Jižní Koreu a následně KLDR vzala za své, jelikož by to bylo časově neúnosné, takže nakonec po vyškrtnutí nápadu cesty přes Vladivostok jsem zůstal u konzervativního směru, vstoupit do KLDR z Pekingu.

Před samotnou cestou jsem tedy měl dva úkoly. Sehnat čínská víza a korejská víza. Letenky jsem objednal stylově u Aeroflotu, jelikož čím jiným letět? Čínské vízum jsem dostal na druhý pokus, protože jsem podcenil touhu Číňanů vědět, kde budu trávit čas v Číně, když nemám dohromady žádné ubytování. Vše se vyřešilo a vízum bylo. S KLDR to bylo mnohem jednodušší. Tam stačilo zajít na ambasádu, počkat 15 minut v krásně vyzdobené místnosti a vízum bylo na světě. Teď už jen počkat do dubna ...


Cesta do KLDR



Opravdová cesta do KLDR začala 10.4.2012. Tehdy jsem ráno vstal, sbalil bágl a upaloval směr Třebíč. V 7 hodin mi jel autobus do Prahy. Bez vážných problémů jsem se sedíc na batohu (tak plný byl autobus) dostal do Prahy, kde jsem hladce proplul až na letiště Ruzyně (doufám, že brzy již letiště Václava Havla). Čekání na letadlo jsem si zkrátil v tamní Bille, kde jsem si dal typický český oběd - housku s debrecínkou.

Následně jsem se přemístil ke stojánku a dostal letenku a čekal na letadlo v hale. Původně jsem se Aeroflotu trochu bál, přeci jen Rusové a kamarád říkal, že nejsou zcela dochvilní a ani letušky prý nejsou nic moc. Na tuto adresu bych řekl, že žádné dramatické zpoždění se nekonalo, a i když byla posádka letadel postarší, svoji práci zastala velmi dobře a neměl jsem k ní žádnou výtku. Také jídlo bylo na všech letech, takže mohu jen doporučit. A to ani neberu v potaz, že za zpáteční letenku Praha-Peking, jsem zaplatil asi 350 liber (něco málo přes 10.000 Kč). Takže za dvě hodinky jsem přistál v Moskvě.

Musím říct, že letiště a terminál F působí jako pravý památník socialistickému realismu, ale vydržet se to dalo. Celkem mě udivilo, že všichni kouří, ale k nim ještě informace o tom, že cigarety škodí, nedorazila. Na letišti, kde jsem musel strávit skoro 5 hodin, celkem nebylo co dělat. Nic moc se koupit nedalo, jelikož sortiment byl omezený a také proto, že eura a jinou podobnou měnu nepřijímali. Nakonec jsem našel obchod, kde se dalo koupit nějaké pití a večeři jsem si dal v TGI Fridays - za cca 16 euro César salát.

Hold Moskva je drahá. Let do Pekingu byl v zásadě v pohodě. O dobrou pohodu se starala multimediální obrazovka, na které jsem se podíval na film "Battle: Los Angeles" a také skupina rusů, kteří hned po odlétnutí začali popíjet veselé kalíšky samohonky, které odmítali odložit i přes žádost posádky, takže jsme všichni byli upozorněni, že nás kapitán může nechat vyvést z letadla, i v této nehostinné výšce 10km. Vedle mě seděl podivný, ne zrovna voňavý Číňan, kterému pojem "osobní prostor" nic neříkal. Tak do mě neustále strkal a spal v klidu na mé sedačce. Nakonec přeci jen skončila jak Sibiř, tak pouště Vnitřního Mongolska a po 8 hodinách letu jsme přistáli v Pekingu. 2 hodiny spánku přeci stačí každému, když dojde na objevování nových světů. Pasovou kontrolou jsem prošel bez problému a celníkovi jsem nechal hodnocení "outstanding", jelikož nezdržoval.

Beijing



Prvně je potřeba se z letiště dostat do centra. K tomuto účelu je tu Airport Express. Hned z terminálu k němu vedou šipky. Za mírný poplatek 25 juanů vás během 25 minut dostane do centra. Přesně na čas! Pohled z vlaku neskýtal mnoho naděje na zajímavé zážitky, ale už po vystoupení z vlaku mi bylo jasné, že jsem se mýlil, že těchhle 24 hodin bude stát a to. První co mě praštilo do nosu byl zápach olova, nebo tak něčeho. Z dětství pamatuju, že takhle smrděl olovnatý benzin. Tento zápach mě provázel snad všude. Druhá věc byl totální chaos na křižovatce u výstupu z metra. Lidé se vrhali pod auta jako spolek sebevrahů, auta naprosto ignorovala značky a semafory. Blázinec. Naštěstí z Londýna vím, jak se chovat v džungli, takže jsem se zapojil za pár lidí co přecházeli - auto by si snad nedovolilo zajet tolik lidí najednou. Ostatně tuto taktiku jsem praktikoval skoro pořád. Následně jsem se vymotal a šel snad směrem hotel. Po sto metrech mi došlo, že jdu právě opačným směrem, a tak jsem promptně otočil a opětovně úspěšně přešel silnici. Najít hotel nakonec nebylo problematické, i když se jednalo o hotel malý, schovaný v hutongu (slum).

Jelikož bylo sotva poledne, nedostal jsem pokoj, ale obsluha mi alespoň schovala zavazadlo (a následně vydala). Tak jsem se vydal na kolečko kolem čtvrti. Nadšení neupadalo, město sice rozbité, plné odpadků, ale rozhodně zajímavé. Všude lidé, ulice je přeci místo k žití. Na každém rohu nějaký krámek nebo alespoň stánek. Skoro všude se prodává mimořádně dobré a levné pečivo a nebo ovoce. K obědu jsem si dal pečivo za 2 juany (6Kč, 20p) a zjistil, že oblíbená půllitrová pepsi se zde prodává za hubičku, tedy 3 juany (9Kč, 30p). Následně mě přeci jen přepadla únava, tak jsem se vrátil do hotelu. Dal jsem si sprchu a řekl si, že si půjdu zaběhat. Běhání co se vzdálenosti týče nic moc, přeci jen běhat v úzkých uličkách není žádná slast, ale zase vidět tolik vyděšených tváří, které značily něco jako "ha, běloch se dokonale zbláznil" stálo za to. Následně jsem se vypravil na průzkum elektronického trhu. Za tímto účelem jsem se zeptal obsluhy hotelu, které mi ochotně dala adresu v čínštině. Bohužel v metru jsem nebyl schopen dekódovat a jakou stanici se jedná. Naštěstí jeden domorodec mi ochotně poradil. Tak jsem se znovu projel čistým metrem, kde i v tunelech běží reklama.

Elektronický ráj byl obrovský. Několik mnohapatrových obchoďáků. Přiznám se, že tolik elektroniky na jednom místě jsem neviděl. Byl jsem tam snad jediný běloch, a prodavači si mysleli, že mi něco prodají, takže jsem je musel neustále odhánět. Sice jsem měl touhu něco koupit (telefon pro švagra), ale nakonec jsem odolal, neboť daný model i po slevě nebyl zas až takový kauf. Po hodině už jsem měl zcela dost a šel jsem zpátky. Koupil jsem si večeři (kýbl skvělých nudlí s tofu, asi nejlepší v životě) za 5 juanů (15Kč, 50p). Tak levně jsem snad v životě nejedl. A to neberu v potaz, že prodavačka vlastně jídlo udělala pro mě na místě. Pak jsem si šel léčit jet-lag spánkem.

Ještě poznámka k odpadkům. Odpadkové koše jsou vzácnost, takže lidé (i já) hází odpadky na zem nebo do krabic poházených na zemi. Pak jsem si všiml, že ulicemi prochází lidé s vozíky, kteří je sbírají a vozí do kontejnerů, kde je nejspíš vykupují. Takže v Beijingu házejte odpadky na zem, uděláte tak radost bezdomovcům!

Několik poznatků:

  • Číňan je veselý.
  • Číňan si stále zpívá nebo má puštěné rádio s příšernou hudbou.
  • Číňan neustále plive na zem (prase)!
  • Číňan v metru bojuje o sedačku (podle pravidel).
  • Uniformovaný Číňan střeží významnější budovy.
  • Číňan nenosí montérky, Číňan má maskáče.
  • V metru se před vstupem rentgenují zavazadla (aniž by to tvořilo frontu).
  • Peking podivně voní.


DPRK Den 1


V hotelu jsem si dal snídani, mimořádně dobrou, a vyrazil směr letiště. Ranní špička přinesla trochu vzruchu, ale žádná tragédie. Rozhodně nic jako Northern line v Londýně.























Na letišti vše v pořádku. Skoro žádná fronta na odbavení, jen nějací funkcionáři si s sebou vezli ohromné krabice čehosi. Toho dne letělo do Pjongjangu snad 5 letadel, tak jsem si zkrátil čekání okukováním jejich odbavování. To, co jsem viděl z okna, byl starý Tu 204. Po půl hodině byla řada na nás. K mému překvapení jsme jeli autobusem, a to daleko. Najednou jsem si z okénka všiml starého, letitého Tu 154. Bylo mi jasné, že můj osud je zpečetěn. Letíme 40 let starým éroplánem!

Hned po nástupu je jasné (kde letuška rukou dbá na to, aby se někdo u vchodu nepraštil do hlavy), že tady již končí svoboda projevu. Po první fotce mi již letuška dává najevo, že fotografování nebude tolerováno. Sedím u okna, bohužel na batohu, jelikož ten se nevejde do přihrádky nade mnou. Vedle mě si sedá postarší pár. Po vzletu se pán neustále snaží spatřit Velkou čínskou zeď, což ze mu záhy i podaří. Letadlo letí kupodivu stabilně a ani není přehnaně hlučné. Jen kdyby sedačky fungovaly. Za chvíli se roznáší jídlo. Vypadá poživatelně, jen když donesou teplé jídlo (kuře sweet&sour), tak si radši nedávám neb je želatinové. Vhod přijdou noviny Pyongyang Times, které čtivou formou referují o aktivitách Drahého váženého Kim Čong Una a plivou po jihu Korei. Po hodině letu nejspíš přelétáme hranici mezi Čínou a KLDR, jelikož do té doby vcelku normální krajina s vesnicemi, městy, silnicemi atd. se mění v hnědou plochu bez významnějších objektů. Takto cesta pokračuje až do přistání. Hned po dosednutí poznávám, že jsem v ráji pracujících. Na poli pracuje zemědělec, pluh zapřažený za vola. Kdyby to bylo v horách, tak prosím, ale na rovině vedle letiště. Je jasné, že mechanizace je opravdový problém.

Když jsme dorolovali k letištní hale, všiml jsem si, že stará hala je v procesu demolice a vedle ní stojí menší, zvenku moderní stavení. Po vstupu do něj jsem poznal, že Korejci slovo přistávací hala vzali doslovně. Opravdu se jedná o jednu halu bez oken. Z mého pohledu v první části sedí pasová kontrola, pak je nějaký prázdný prostor pro přepážky a pásy se zavazadly, pak rentgeny, a pak kousek místa na loučení/vítání nad kterým visí ohromné portréty Kim Il Sunga a Kim Čong Ila.

Protože jsem se v letadle nedostal na záchod, tak si musím odskočit před. Zde se setkávám s realitou KLDR - neteče voda. Co se dá dělat. Celnice mě beze slova pustila dál, takže jsem se mohl dostat na kontrolu zavazadel. Ano, v KLDR se provádí vstupní kontrola zavazadel. Moje zavazadlo prošlo, jen mi byl zabaven mobil. Prostě přišel chlapík, zeptal se na mobil a hned mi ho sebral. Snad ho dostanu zpátky... Po chvilce mi nějaká jiná osoba prozradila, že jí také vzali mobil, ale dali doklad. Jdu tedy zpět a snažím se přesvědčit celníka, aby mi vydal doklad. Během čekání na tohoto zaneprázdněného celníka jsem byl svědkem odhalení pašování knihy, kde dotyčná Korejka byla kamsi odvedena po té, co jí z kufru byla vytažena jakási kniha. Snad je v pořádku, ale to se nikdy nedozvím. Následně mi celník sděluje, že potvrzení dostane celá skupina.

To mě uklidní a jdu ven, čekat na autobus. Čekání si krátím návštěvou jediného obchodu na letišti. Tedy spíš baru, jelikož obchod je pro jistotu zavřený. Nic v něm nebylo, tak jsem se otočil a šel. Za chvíli přijely autobusy a mohli jsme se naloďovat. Tady jsem se setkal s naší skupinou. Vesměs angličané, jeden Ir a dva Australáci. Příjemná skupina. Za chvilku se k nám dostali i naši průvodci. Pan Lí a slečna Kim.

Půl hodinu jsme strávili tím, že se identifikovaly telefony, jelikož někteří z nás jeli nazpět vlakem (tudíž telefony nemohly zůstat na letišti). Organizátor těchto manévrů byl jistý mladý Korejec, který v tom měl hokej. Během této doby jsem si všiml řady náklaďáků, co převážely celkem nuzně oblečené lidi kamsi. Na stavbu bych řekl, ale jistý si rozhodně nejsem. Nakonec se celá záležitost s telefony vyřídila a my mohli vyrazit.

Po odjezdu z letiště jsme se dostali na normální silnici a bylo jasné, že česká D1 našla svého přemožitele. Silnice byla v opravdu hrozném stavu. Po cestě jsme míjeli jen několik vesnic, mnoho volských povozů a lidí na polích (ručně tam cosi kutili, i s dětmi!), ale už tehdy jsem si všiml, že domy nejsou v nejlepším stavu a stejně jsem si všiml, že jádrem každé vesnice je památník Kim Il Sunga, vyzdobený květinami.

Za necelou hodinku jsme byli konečně v Pjongjangu. Můj původní dojem byl, že je to město paneláků. Dalo by se říct, že tam opravdu není snad žádná jiná stavba než paneláky v různém stádiu rozpadu. Omítka většinou opadaná, ale jinak celkem v pořádku.

Přijíždíme k hotelu a teprve tam nám bylo prozrazeno, že náš zabookovaný hotel je zcela plný, tak musíme být tady. A ti, co si koupili jednolůžka, mají smůlu, budou spát společně. Dostali jsme klíče a bylo nám řečeno, že za hodinku se máme sejít v recepci a pojedeme na večeři. Pokoj už toho měl hodně za sebou a nikdo moc netajil, že to tak je. Nedal se pořádně zavřít, netekla teplá voda, zato protékala vana, takže voda byla všude.

Následoval přesun na večeři. Vizuálně to vypadalo dobře, chuťově to nebyl bůhvíjaký zážitek. Teplé sodžu (rýžové víno) jsem si spletl s vodou a poprskal spolu-stolující. Jen co jsme se nasytili, tak jsem byli odvezeni zpět na hotel. Zkoušel jsem se domluvit, kam asi tak mohu běžet a pan Lí nakonec svolil k běhání po parkovišti. 30 minut běhání po parkovišti není nic moc, ale co se dá dělat, když se jinde nedá. Před spaním jsme si dali kulečník, který, jak se ukázalo, byl za peníze, i když by měli platit nám. Stůl byl rozbitý, tága křivá a koule si na stole dělaly, co chtěly. Koupil jsem pohledy, ale jak se ukázalo, známky a odeslání už je jiná kapitola. Dal jsem si studenou sprchu a šel jsem spát. V televizi byl výběr z jednoho programu Televize Džuče a ten stejně nevysílal nic zajímavého, jen karaoke populární budovatelské hudby.


DPRK Den 2


Na tvrdé posteli jsem se vyspal překvapivě dobře, ale náladu mi zkazil fakt, že voda stále neteče. Obléknul jsem se a šel na snídani. Tam jsem o náladu přišel zcela. Výběr byl naprosto minimální, podával se chleba (pro ty, kdo si počkali), salám (nejsem sebevrah, vypadalo to jako český gothaj), marmeláda (jakási hnědá hmota) a vejce. Nakonec odněkud přistála omeleta, tak jsem měl snídani. Kafe bylo opravdu nechutné, takže to jistil čaj (ten nebyl o mnoho lepší, ale nepáchl a vzdáleně připomínal čaj Pigy). No nic, stále mě může těšit vědomí, že i toto by pro Korejce byla hostina.

Dnes jedeme to demilitarizované zóny. Balíme se, jelikož budeme bydlet v jiném hotelu. Po vyjetí z Pjongjangu se dostáváme na dálnici duchů. Opravdu na ní není žádný pohyb. Ta dálnice musela stát neskutečné peníze, jelikož je plná dlouhých mostů a tunelů, ale kromě lidí, kteří jí uklízejí (ručně zametají, natírají apod.) a vojenských kontrolních bodů (tak 4 na 150km) tam provoz neexistuje. Tím myslím, že jsem viděl asi tak 10 aut za skoro dvě hodiny jízdy. Krajina je pustá, lidé sem tam něco dělají na polích, ale nic na nich, zatím, neroste. Samozřejmě mechanizace chybí, všechno se dělá ručně. Během jízdy jsme zasvěceni do historie DMZ a popláčeme nad rozdělením země. Mě udivují neustálé vojenské kontroly, které jsou přeci jen znakem rozdělení, ale ty průvodci ignorují, je to podle nich normální.

V polovině cesty zastavujeme na odpočívadle. Věci jako záchod v hrozném stavu už popisovat nebudu, to je prostě v KLDR normální. Na odpočívadle se toho dne sešlo několik autobusů jedoucích na jih, tak je před vchodem menší uvítací výbor, co nabízí koláčky a kafe. Koláček byl hrozný, kafe jak by smet, ale to asi nemá cenu popisovat. Ceny jsou evropské. Po 15 minutách už mají všichni dostatek fotek prázdné dálnice, takže se vyráží dál.

Přijíždíme k DMZ, k Panmundžomu. Nejdřív je nám vysvětleno, co je to vlastně zač. Historie Korejské války z úst průvodce v uniformě je značně v rozporu s tím, jak vidí konflikt prakticky celý okolní svět, ale nikdo nic nenamítá. Přesunujeme se ještě blíž k čáře a zde se můžeme pokochat budovami, kde se příměří (nikoliv mír) dojednávalo a podepisovalo. Korejská verze říká, že síly OSN nejdříve nechtěli podepisovat příměří v budovách, ale KLDR je přesvědčila, takže tu teď na tento akt máme památku. Korejská verze také poukazuje na potupnost situace, kdy například síly OSN si zapomněli odnést svojí vlaječku ze stolu, což dokazuje, jak tvrdou porážku utrpěly. Jinak v těchto budovách je také možnost vidět vyjednávací místnosti a dokonce i onu sekerou, kterou rozhořčený korejský voják zabil amerického, který si dovolil oponovat jeho bohulibé činnosti, kácení dříví na hranici.

Dál už je jen opravdová hranice (oficiálně dělící čára). Skupina modrých baráčků, kde se mohou setkat představitelé obou stran a na každé straně sídlo, které neustále monitoruje situaci. Nejdřív je nám ukázán poslední podpis Kim Il Sunga vytesaný do kamene a pak již kráčíme do baráčků. Uprostřed jimi vede hranice, což je venku vyznačeno betonových patníkem, uvnitř pak čárou, která vede skrze stoly. Na pár okamžiků překračujeme onu čáru, tudíž jsme technicky v Jižní Korei. Vojáky jihu Koree nevidíme, jelikož ti, podle vyprávění, vychází pouze když provádí exkurzi pro svoje turisty. A ty se dnes nekonaly. Mně se nakonec podařilo jednoho z nich zachytit stojícího mezi stromy.

Za chvíli opouštíme Panmundžom a jedeme do města Gesong. To je celkem blízko DMZ. Oběd je opravdu hrozný, ale po něm máme možnost na chvilku vyjít na ulici a pokochat se pohledem na děti jdoucí ze školy na oběd. Je to příjemný pocit být na chvilku na ulici, ale stejně má člověk divný pocit. Za pár minut představení končí a my jedeme dál. Podél rozbité silnice se blížíme k dominantě města - pomníku Kim Il Sunga. Socha je masivní a je od ní vidět celé město. Hraje tam hudba budovatelská a jistý jedinec nenápadně sleduje, jestli někdo nenarušuje posvátný klid tohoto místa. Trochu předběhnu když řeknu, že tato socha je v noci jediné osvětlené místo tohoto 100 tisícového města (podle průvodce za nedostatek elektřiny mohou USA a jejich sankce). Jdeme se podívat na některé zdejší památky, ale nadšený z nich nejsem. Jakási středověká universita (celá rekonstruovaná z betonu) a museum známek, kde se dá sehnat velké množství různých propagandistických pohledů. Pak nás autobus zavezl do centra města, kde jsme mohli vylézt na bránu, která sídlí uprostřed kruhového objezdu. Na tomto objezdu byl nulový provoz, stejně bylo potřeba zastavit něm neexistující provoz (za pomoci pohotového dopraváka) a spořádaně jej přejít. Průvodci trnuli hrůzou, když se na něm objevil motocykl a hned nás na něj upozornili, tím pádem nám zachránili život, jelikož my bychom sami motorce neuhnuli.








Pak jsme se mohli projít do hotelu. Byl to jistý "Lidový" hotel. Pokoje byly v baráčcích a spalo se na zemi. Hned nám bylo řečeno, že teplá voda nebude. Následně se ukázalo, že elektřina také ne. Tak alespoň že nejlepší korejský vynález všech dob tu je - podlažní topení. Bohužel v našem pokoji nefunguje. Přivolaný (za límec přitažený) manažer slibuje, že topení fungovat bude. Tento slib se ukázal lichým, tak nám alespoň na oplátku zapnuli elektřinu od 9 do 10. Večeře tradičně hrozná, ale ve zdejším krámku se dali koupit celkem levně čínské sušenky. Ceny ráno a večer se řádově lišily, ale večerní cena byla příjemná, tak jsem se alespoň najedl. V hotelu se večer nedalo nic dělat, protože tam prostě nic nebylo a hotel se na noc preventivně zavíral. Nakonec jsem byl vděčný za čepici a šálu, kterou jsem si s sebou prozřetelně vzal, neboť ty se teď hodily. Usínat na zemi, po tmě a ve 4 stupních jsem naposledy praktikoval za dob skautů, ale noc nakonec nebyla tak úplně hrozná.


DPRK Den 3


Snídaně opět nic moc, jakási houska a na talíři různé dobroty, jako například zdejší populární gothaj, oranžové párky párky a podobně. Stejně jako u všech jídel a vlastně u všeho v KLDR vám nikdo neřekne nic předem. Potom má člověk značný problém, jelikož netuší, jestli další chod je poslední, nebo jestli bude ještě následovat další dávka dobrot, třeba vajíčka na tvrdo. Snad jediná věc, která se dala vypozorovat bylo, že každý oběd a večeři uzavřela suchá rýže. Ještě před odjezdem jsem si chtěl koupit další várku sušenek pro strýčka příhodu, ale ty zdražili z 2 juanů na 12. Ostatně zdražování z 2 na 12 jsem zažil už v DMZ když jsem si kupoval suvenýry - tričko s nápisem See you in Pyongyang (uvidíme se v Pjongjangu). Podle mě prostě mají problém správně přeložit 2 a 12, nebo tak něco.

Jedeme zpátky do Pjongjangu. Cestou se opět stavujeme na odpočívadle, ale tam je teď pusto prázdno, tak i přestávka se zkrátila na 5 minut. Před vjezdem do Pjongjangu si můžeme v mlze prohlédnout památník 3 zásad spojení Korei. Tedy brána, kterou tvoří dvě ženy (to jako dvě Korei). Průvodce, pan Lí, nám položil zákeřnou otázku identifikovat, která žena patří jihu a severu. Samozřejmě se to dalo hned poznat. Jižní žena měla pod sebou rytinu zoufalého národa, který natahuje ruce směrem k rytině severu, kde usměvavý lid vlídně pobízí k přechodu. Holt důkaz, že nikdo z nich nemá tušení, že většina jižních Korejců by radši utekla, než aby se připojila k severu.

Po příjezdu jedeme přes zaplněné náměstí Kim Il Sunga, kde lid spontánně nacvičuje na zítřejší veselici. Dojíždíme v Velkému studijnímu paláci. Sem si může každý Korejec přijít zaskočit se vzdělat. Dům je to fakt velký, v korejském stylu. Hned u vchodu nás, jako ostatně v každé podobně budově, vítá socha Velkého vůdce. Stejně jako v jiných budovách i zde se netopí, což vzhledem k velikosti celkem i chápu, ve většině katedrál se také nevytápí, ale zase na druhou stranu se v nich nestuduje. Nejdřív nás průvodce zavedl do místnosti, kde se vyučuje předmět nejdůležitější - Kim Il Sungismus. V místnosti jsou údajně všechny knihy, které Velký a Drahý vůdce napsali. Je to slušná knihovnička, i Jirásek se by se za ni nemusel stydět, a že ten toho napsal! Pak se jdeme podívat na vyučování cizích jazyků. V jedné třídě žáci pokročilého věku, řekneme věku Marečku podejte mi pero, sledují animovaného Petra Pana a tím si cvičí angličtinu, v druhé třídě lektor vyučuje ten samý jazyk. Výuka probíhá svérázně. Lektor přečte konverzaci, trochu o ní promluví a celé to uzavře tím, aby se žáci tuto konverzaci naučili nazpaměť. Konverzace byla něco ve smyslu "pan Kim se potkal s panem Lí a optali se na to, jak se mají jejich drahé polovičky". Po této epizodě jdeme do poslední místnosti, kde se vyučuje hudba. Jako důkaz, že hudba se zde vyučuje i západní, dokonce imperialistická, je nám puštěno cdčko The Beatles - Yellow submarine. Tenhle zážitek stojí za to, celá naše skupina se rázy pohupuje v bocích a prozpěvuje "We all live in a yellow submarine", což se strážcům, tedy průvodcům nelíbí, tak nás okamžitě vyexpedují na balkón s krásným výhledem na město.

Po celkem ucházejícím obědě se vydáváme směr Nampo. Hned za Pjongjangem se ale osmiproudá dálnice změní v polní cestu. Tedy stále je to osmiproudá dálnice, jen použitelný je pouze jeden pruh, prostřední a to je pro off roady. Náš autobus off road úpravu nemá, takže jsme si celkem dobře prolétali na sedačkách. Pan Lí to vysvětluje tím, že dálnice byla postavena v době hospodářských těžkostí poloviny 90. let minulého století, což ale nijak zásadně nevysvětluje, proč teď v době prosperity ji někdo neopravil. Tím sem také vysvětluje, proč cesta do města Nampo, které je asi 40km od Pjongjangu bude trvat déle jak hodinu.

Přijíždíme k sirotčinci. Ve vzduchu je cítit hnusný zápach rybiny z nedalekého přístavu, v sirotčinci samotném pak zápach neznámého původu, na který si ovšem člověk za chvilku zvykne. Děti v učebnách si spořádaně hrají v kroužcích, až nás průvodce dovede do poslední místností, kde si děti hrají řekneme normálněji - prostě dovádějí, jak to tak děti dělají. K mému údivu ale na zatleskání opatrovatelky děti zanechávají dovádění a vrhají se na představení k naší počesti. Různě tančí a zpívají, je to celé strojené a osobně bych víc ocenil, kdyby prostě dováděly. Prostě na tenhle druh drezury nejsem moc zvyklý. Po 20 minutách představení končí a děti jdou zpátky řádit. Po cestě na recepci, kde zanecháváme nějaké sladkosti, vidíme stále ony děti v kroužku, jak si spořádaně hrají. Jdeme zpátky do autobusu a děti nám ještě zamávají z okna. V autobuse o tom vedeme vášnivou debatu, jestli je to dobře, nebo špatně takhle tvrdě vychovávat děti, ale na ničem se neshodneme.

Jsme pozváni na exkurzi do typického korejského podniku. Jedná se o stáčírnu zázračné vody, co vyléčí všechny neduhy a kterou Kim Čong Il osobně navštívil a otevřel. Hned u brány nás vítá strážný ozbrojený dřevěnou pistolí/samopalem. Ředitel podniku nás nemůže pustit dovnitř, neboť všichni zaměstnanci jsou na důležité schůzi. Tak nám alespoň ukážou pramen a balírnu. Jako výslužku každý dostane po flašce zázračné vody a jdeme. Všímám si na hřišti vyskládaných tvárnic a konečně chápu, z čeho to ti Korejci vlastně staví. Jsou betonové tvárnice lehčené slámou. Jinak kolega, co byl v této továrně před pár lety říkal, že tehdy byla také zavřená, jako na potvoru.

Následně jedeme dál na západ na West sea barrage. Jedná se o ohromnou (opravdu ohromnou) přehradu na moři, která reguluje příliv a tím umožňuje lodím kotvit, sekundárně pak chrání města výše po řece, včetně Pjongjangu. Opět jdeme do místnosti s modelem, kde jsme zasvěcení do výstavby a provozu díla a také je nám řečeno, kolikrát se zde stavil Velký a Drahý vůdce, což je údaj, od kterého se dovijí prestiž daného místa (s přehledem vítězí filmové studio, ale to je jiná kapitola :-)). Víc k tomuto místu asi není co dodat. Snad je že Korejci jsou na tuto mega-stavbu hrdí a mají představu, že je jediná svého druhu na světě. Když jim někdo omylem prozradil, že na Temži je něco podobného, tak z toho měli málem infarkt, takže jsme museli průvodce hned uklidňovat, že Thames Barrier je samozřejmě neskonale menší, což je konečně uklidnilo.









Přesunujeme se do lázeňského hotelu. Jsem udiven, že v našem pokoji někdo je. Ukáže se, že je to opravář, který něco kutil v koupelně. Napouštíme si vano horké slané vody. Je to úžasné! Bohužel nefunguje splachování, tak nerozvážně otočím kohoutkem vody, který mi zůstane v ruce a já jsem následně ohozen vodou. Naštěstí není problém kohoutek vrátit na svoje místo, takže se vlastně nic neděje. Jelikož je hotel celkem rozsáhlý komplex budov, je možno v něm v pohodě běhat, takže si dávám běhání a pak šup do vany. Dovolená se mi začíná líbit a také se definitivně stávám vegetariánem, tedy alespoň po zbytek pobytu v KLDR.


DPRK Den 4


Ráno jedeme zpátky do Pjongjangu. Jelikož vím, jak špatná je to silnice, tak si to preventivně natáčím. D1 se může jít bodnout, tohle je lepší než jakákoliv horská dráha a Korejci ji nezapomněli označit značkou dálnice. Projíždíme, objíždíme Pjongjang, jelikož dneska je největší den za posledních několik let a míjíme přitom stovky, možná tisíce lidí jdoucích kamsi. Dnes je to 100 let od narození Kim Il Sunga. Všude vlajou vlajky, všechno je v rámci možností uklizené. Za účelem kulturního vyžití jsme byli převezeni do letitého zábavního parku, kde se pořádala jistá mezinárodní veselice. Pod bedlivým dozorem jistých pánů tam mezi sebou soupeřili mezinárodní týmy (identifikoval jsem tam spoustu Rusů a několik prominentních Džuče lidí) za podpory mažoretek a muziky. Vše završilo pivo a jídlo zdarma, takže nálada byla dobrá. Bohužel pivo brzo došlo tak jsme se vydali prozkoumat onen zábavný park. Nejlepší přirovnání by bylo, když si představíte Juldu fuldu (pro neznalé dnešní Holešovické výstaviště v Praze) a zakonzervujete ho v roce 1989 a teď se na to pojedete podívat. V tomto parku nic nefungovalo. Kompletně. Sice tam kdosi šířil fámu, že za euro je možné se svézt, tak to tak nebylo.

Po hodině bloumání parkem jsme mohli popojet se podívat na Národní pohřebiště hrdinů/mučedníků (volně přeloženo). Místo bylo kupodivu vcelku pusté, ale i tak jsme mohli pokorně položit kytici k hrobu Kim Čong Suk, matky Kim Čong Ila. Každý hrob obsahuje bustu dotyčného hrdiny, datum narození, vstupu do armády a úmrtí. Od památníku byl velmi krásný výhled na město, ale to bylo asi tak všechno.

Na oběd nás zavezli do diplomatické čtvrti, kde jsme si v restauraci udělali polévku. Prostě dostanete nádobu s hořákem, vývar, ingredience a jde se na to. Za 15 minut bylo hotovo a musím říct, že po dlouhé době jsem si pochutnal. Na cestě zpátky jsem si řekl, že zkusím nepoznané a koupil jsem si místní zmrzlinu za 2 juany. V horku přišla vhod, ale nebudu zastírat, že s mlékem neměla nic společného, a že průhledná poleva jen hodně vzdáleně připomínala avizovanou ořechovou příchod. Ale přežil jsem a o to mi šlo především.

Dalším bodem programu byla návštěva cirkusu. Jenže po cestě jsme viděli zástup  lidi a pan Lí nám dovolil zastavit a jít se podívat. Právě tudy projížděly náklaďáky plné vojáků, kteří se zúčastnili vojenské přehlídky. Celá záležitost trvala řekneme tak 5 minut (přišli jsme celkem pozdě), ale i tak to byl zážitek. Korejci byli v extázi, mávali na vojáky a vojáci zpátky, každé auto přivítal mohutný povyk. Když projelo poslední auto tak učitelé zahnali děti pryč a dohlížeči v civilu se také snažili co nejrychleji zprovoznit silnici. Děti na nás po cestě zpět mávali a volali Hello!, což bylo poprvé, co na naši přítomnost někdo z místních nějak reagoval. Třeba v Gesongu se nám místní vyhýbali ...

Konečně jsme se dostali do cirkusu. Představení bylo velkolepé (před představením se místní nemohli vynadívat na nás, takže ti měli dvojitý zážitek), prostě diktatura přeje věcem typu koncerty a masová vystoupení. Jen mě trochu udivila drezůra medvěda s opicí, ale tak už to tady chodí. V průběhu představení nám bylo zakázáno pořizovat snímky, takže toho moc nemám.

Pak jsme se v rychlosti přemístili do Dětského paláce. Milá žákyně nás provedl po  paláci, kde si děti mohou hrát (třeba na housle, nebo harmoniku), malovat (třeba kaligrafie) a podobným způsobem si užívat. Nebudu zastírat, že to není Disneyland, už proto, že tyto paláce se zásadně nevytápí. Následně jsme se zúčastnili dětského koncertu, který byl opět úchvatný. Ty děcka předváděli neuvěřitelné kousky a já se zde poprvé setkal s menší úchylkou jinak milých Korejců, což jsou vysouvací mikrofony (lezou z podlahy jak antény) a pojízdné podlahy, které jezdí zprava doleva a zpět a přivážejí na jeviště účinkující hezky posazené a připravené.

Nabitý kulturní program tohoto významného dne jsme navštívili místní variantou KFC. Servírovali se smažená kuřata a hranolky a do toho jsme sledovali, jak se Drahý vážený Vůdce kochá aktuálně probíhajícím ohňostrojem, jen kousek od nás. Když jsme si začali stěžovat, že bysme radši vyměnili KFC za podívanou, tak pan Lí souhlasil a tak jsme vyrazili. Bohužel do centra se dostat nedalo, tak jsme se vydali pěšky a tunelem. V té době nejspíš ohňostroj skončil a tak jsme šli v tunelu proti davu rozjásaných Korejců, co nás zdravili a mávali a tak. Na samotném místě jsme si prohlédli co tu zbylo po ohňostroji a spolu s davem šli zpátky.










Tuto noc strávíme ve stejném hotelu jako prvně, takže nic moc. Teplá voda se opět nekoná, ale člověk už je otužilý, tak ho to nevykolejuje, jde si zaběhat a je mu fajn. Po pár pivech v rotujícím restaurantu, který se netočil se mu začíná točit hlava. U televize se pak může dorazit reprízou ohňostroje a čínskýma sušenkama.


DPRK Den 5



Teplá voda opět neteče a k snídaní se servírují studené toasty. Ta kniha se správně měla jmenovat "Mráz přichází z Pjongjangu", ale zase na počasí si stěžovat nemůžu. Nevím, jak to soudruzi zařídili, ale na tento svátek se počasí mimořádně vydařilo.

Hned z rána se jedeme podívat na pomník Kim Il Sunga a Kim Čong Ila. Nejdříve je potřeba koupit kytici (fixní cena 5 euro) a může se jít. Po cestě vidím, jak se opravuje taková silnice v KLDR. Všude ve světě se to dělá tak, že se vezme pneumatické kladivo, nějakej ten bagr apod. a jde se na věc. Zde se vezme 30 vojáků, dá se jim několik palic a majzlíků a jde se na věc. Holt jiný kraj jiný mrav, ale osobně preferuju variantu s pneumatickým kladivem.

Socha (sochy, už je tam Kim Čong Il!) je monumentální. Všichni se pokorně klaníme, pokládáme kytice a jdeme. Ještě jsem si všiml hromady košťat, pěkně připravených na úklid okolí tohoto posvátného místa. Postupně se dostáváme kamsi do parku (teď již vím, že se jednala o Moranbong, jak se také jmenuje Kim Čong Unova populární dívčí skupina pozn. březen 2013), kde si užíváme a děláme společnou fotografii.

Pak se rychle přesunujeme na výstavu Kimilsungie a Kimčongilie. Někdo by řekl, že je to obyčejná kytka, ale tihle Korejci jich tisíce naaranžovali do neuvěřitelných útvarů a vzorů. Místní se u nich fotí jak o život a zde si všímám, že každý z nich má za pasem klíče a otvírák. Holt zdejší móda. Během prohlídky si nás všimne zdejší televizní štáb a okamžitě jsme v záři reflektorů. Na závěr nás slečna Kim požádá, abychom napsali něco do návštěvní knihy, což činíme, ale většinou jsou to blbosti, stejně jako zápisy předchozích výprav (tedy alespoň těch pár, co jsem si stačil v rychlosti přečíst).

Dalším bodem programu je USS Pueblo, špionážní loď, kterou se podařilo Korejcům obsadit. Samotný incident se stal před víc jak 40 lety, takže loď již není v úplně nejlepším stavu, ale tak nějak amíkům přeju, že dostali přes prdel. Na samotné lodi není nic moc zajímavého, je vcelku malá a v jejím centru je ona špionážní místnost. V kuchyni je nám puštěn krátký dokument o zabavení lodi, ale my si nejvíc přejeme, aby stroj na zmrzlinu, co tam amíci po sobě zanechali, fungoval.

K obědu jsou Pjongjangské studené nudle. Jsou nejen studené, ony jsou ledové! Většina výpravy drží hladovku a chce je nechat ohřát, z nějakého důvodu mi ale chutnají, tak je sním všechny. Údajně jsou to nejlepší nudle na světě, ale mě přijdou vcelku obyčejné.

Pak jedeme do Mansude, rodiště Kim Il Sunga. Jedná se o skupinu malých baráčků, tuším že dvou, v každé místnosti je nějaký exponát a fotka. Celé je to betonové, tak moc nevěřím, že by to bylo autentické. Ale je tu hezky, sluníčko svítí, tak proč si stěžovat.

Odtud jedeme na stanici metra a hezky se svezeme. Metro je opravdu hluboké, na což jsou všichni hrdí. I když všichni tvrdí, že je monumentální tak uvnitř mi moc monumentální nepřišlo. Jasně jsou tam mozaiky a lustry, ale zase mohlo by být ještě větší a ještě vyzdobenější. Samotná souprava metra je malá a svítí v ní jen polovina světel, takže je tam celkem tma. Jedeme asi 5 stanic a dokonce se dostáváme do zácpy. Najednou jsme všichni natlačeni a Korejci, jakkoliv jsou čistě oblečení, nejsou z nejvoňavějších. Co se dá dělat.

Po té následuje pokus dostat na věž Džuče. Ale ta je údajně z důvodu ohňostroje zavřená, což je podivné, neboť z ní před chvílí vylezla výprava několika Švédů. Tak se pro útěchu jdeme podívat na památníkem založení Strany. Je velký, je betonový a každý jeho rozměr něco symbolizuje. Jen teď už přesně nevím co. Průvodci jsou celkem zmatený, jelikož výpadek věže způsobil díru v jinak tak krásně naplánovaném harmonogramu. Tak nás berou to přilehlého knihkupectví, nebo spíš výstavky knih. Nic tam není a co se dá koupit mě nezajímá. Po půl hodině už toho máme všichni plné zuby a jde se na večeři.












Pan Lí byl v dobrém rozmaru a tak mi dneska dovolil běžet až k protějšímu hotelu. Ten byl tak kilometr od našeho, ale po cestě jsem zabloudil na jakýsi zakázaný pozemek, a když jsem z dálky uslyšel psa, tak jsem vzal do zaječích. Preventivně. Hotel byl plný Číňanů, kteří se zájmem kouřili a sledovala magora, co tam pobíhá sem a tam (to jako mě). Na hotelu v televizi ukazovali ohňostroj, další, ale ne na našem pokoji, jelikož tam preventivně nešla elektrika do zásuvek. Na oplátku tekla vlažná voda, tak jsem se zase po čase umyl jako člověk. Už jen dva dny a jede se domu. Pomalu si dělám seznam, co podniknu, až se odsud dostanu....


DPRK Den 6



Po noci strávené na tvrdé posteli (tedy posteli bez matrace) se necítím zrovna čiperně. Dnes jedeme na sever, podívat se na výstavu darů Vůdcům od lidí celého světa. Celá cesta je vlastně dálnice na korejské poměry celkem kvalitní a na korejské poměry opět opuštěná. Slečna Kim nám během cesty připomene, že stavbu této dálnici osobně inicioval Velký Vůdce a dal i přesné instrukce kudy by měla vést. Počítám, že hlavní instrukce byla, ať nevede poblíž žádného významného místa a ať skončí uprostřed lesa, protože taková to dálnice opravdu je. Krajina je cestou nádherná, dělám si fotky a kochám se. Za dvě hodiny jsme na místě.

Tento komplex se jmenuje Výstava mezinárodního přátelství. Jsou to dvě obrovské budovy v korejském stylu, které stráží vojáci s nablýskanýma samopalama. Hned u vstupu musíme odevzdat foťáky, takže žádné fotky nemám. Začíná masivní prohlídka darů.

Dary pocházejí ze všech možných zemí a jsou jich tisíce (o čemž informuje ohromná mapa světa, zvýrazňující země, odkud přišel dar). Celá výstava je rozdělená podle světadílů, zemí a následně času. Takže tu je třeba oddělení Evropa, které se dělí podle zemí, třeba Československo a v něm jsou hezky dary od našich soudruhů, kteří se moc neukázala. Darovali akorát loveckou sadu, nějakej porcelán, model letadla a rybářský prut. Za to je tu hromada fotografií z návštěvy Kim Il Sunga v ČSSR, což na člověka působí až nostalgicky.

Řekl bych, že největší dárci byli rozhodně číňani. Ty dodali neuvěřitelně elaborované dary, nejrůznější slonovinu řezenou do nejpodivnějších tvarů, prostě věci, co museli trvat snad roky, než je udělali.

Jakkoli jsme si dali předsevzetí nekontaminovat mysl našich průvodců novinkami z okolního světa, tak to někdo nevydržel a při procházení místnosti s dary z Rumunska poznamenal u fotky Čaušeska, že už je dvacet let po smrti. Když se podivená slečna Kim zeptala, jak se to stalo, tak ještě dodal, že ho zastřelili vlastní lidi. Slečnu Kim málem vynesli, my ostatní jsme na hříšníka házeli nevraživé pohledy. Bohužel epizoda se opakovala u darů z Libye, kde si někde nedal pozor na jazyk a prohlásil něco ve smyslu, že ten už to má také za sebou a šokoval průvodce dovětkem o tom, že podobné převraty se odehrály a odehrávají v mnoha arabských zemích.

Na konci prohlídky paláce věnovaného Kim Il Sungovi se seřadíme a jdeme se poklonit voskové figuře Vůdce, dar od čínské delegace. Je to komedie, jelikož Vůdce tam stoji někdo u stáje, okolo jsou stromy, lehce fouká vítr a hraje dojemná lidová hudba. Naštěstí se nesměju, ale mám co dělat.

Pak jdeme do menšího pavilonu věnovaného Kim Čong Ilovi. Opět stejný formát, darů je méně a jsou to stejné, povětšině bazarové kousky. Vyjímá se zde dar od Michaela Jordana, míč s podpisem. Jinak nuda nuda, šeď šeď.

U oběda jsem si uvědomil, že mi není dobře od žaludku. Oběd, tedy piknik z igelitky, jsem tedy zredukoval na rýži a vyrazil do hor. Ještě před tím jsem se pokochal dětmi, co si tam zrovna hráli s klacky a čekali, až jim vedoucí ugrilují oběd.

Hory byly nádherné, bohužel jsme měli jen hodinu na procházku. Takže jsem si plně vychutnal onu hodinu bez průvodců, jelikož těm se lézt po skalách nechtělo. Výhled byl vynikající, jen bohužel čas vyhrazený pro cestu nestačil na výstup až na horu. Na cestu jsem byl pořádně oblečený, protože výprava, co tu byla včera říkala, že je tu sníh. Že ten sníh je jen na severní straně ve stínu a jinak je příjemných 15 stupňů již zapomněla říct. Takže šplhám nabalený a proklínám je. Na korejských horách je zajímavé, že do nich Korejci pořád něco vytesávají. Po půl hodině cesty nahoru jsem viděl jeden nápis za druhým. Až na výjimky jsou to všechno citáty Kim Il Sunga a musí být velmi zajímavé. Když jsme dorazili zpátky, tak už na místě našeho pikniku byla skupina Korejců, kteří do rytmu lidových písní vesele tančili a pan Lí přesvědčil několik z nás, ne mě, že se můžeme připojit. Byla to legrace, rozhodně zajímavá podívaná.

Pak jsme se šli podívat do přilehlého buddhistického kláštera. V klášteře z dobroty Velkého vůdce může žít 20 mnichů, kteří ale vypadají spíš jak herci druhé, třetí kategorie. Zlatý hřeb večera je pak hádanka, kolik zvonečků je na pylonu před klášterem. To co údajně trvalo Velkému vůdce minutu k vyřešení (a nikdo před ním to nezvládl) zvládl člen výpravy asi za 5 vteřin. Následně pak při prohlídce jednoho baráčku se pod členem výpravy propadla podlaha, ale dobře to dopadlo.

Nakonec jedeme do hotelu. Projíždí se polorozpadlým městem Huičon, které už toho asi mnoho zažilo. Hotel připomíná spíš družstevní ubytovnu, ale co se dá dělat. V našem pokoji neteče teplá voda, ale některým lidem teče, tak se sprchuju u kolegy. Během večeře, mimochodem opět tragické (pokus o hamburgery), dochází k výpadku proudu, tak hodujeme pěkně romanticky při baterkách. Když si pak dáváme pivo na dobrou noc, tak nám obsluha řekne, že můžeme sedět všude, kromě křesla pokrytého bílým plátnem, jelikož na něm kdysi před lety seděl Drahý vůdce. My to respektujeme, německá výprava nikoliv a na žádost, aby si přesedli, neboť na této židli seděl Kim Čong Il němec odpovídá, že ten tu dneska není. Nakonec je pod nátlakem přesunut a je klid.







Není mi moc dobře a tvrdá postel tomu moc nepomáhá, ale už jen dva dny a je konec.


DPRK Den 7



Dnes jedeme hned po snídani zpět do Pjongjangu. Cestou pospávám (tedy po té, co si vyfotím unikátní značku, pozor, slepá dálnice), jelikož mi není moc dobře a myslím si, že je to z únavy. Během pospávání mě jen vyruší pan Lí, který celému autobuse přednese Severokorejskou verzi hladomoru v zemi. Prvně oznámil, že počet mrtvých byl jen 200 tisíc, takže jsme si oddechli, nic moc se vlastně nestalo. Následně vysvětlil, že za to můžou USA, které blokovaly přístavy a tak dále. Když něco nejde, může za to spolehlivý univerzální viník, USA.

Hned po příjezdu jedeme do filmového studia na okraji Pjongjangu. Studio údajně 200 krát navštívil Kim Čong Il, Kim Il Sung jen asi 8 krát. Máme menší problém s harmonogramem, jelikož se nám chce po dlouhé cestě na záchod (po cestě nebyla žádná občerstvovací stanice, ani záchod). S tím se tu asi nepočítalo, jelikož záchody jsou v opravdu zbědovaném stavu. Prvně jsou vytopené, zatopeném za druhé je tam tma a za třetí jsou smrduté a nemyté. Hrozná zkušenost. Po odchodu ze záchodu se ptáme pana Lí, kdo v té budově pracuje. Údajně je to budova pro herce, takže hned víme, že herci to nemají lehké.

KLDR je zajímavá tím, že nemá dočasné kulisy, jak je to běžné ve světě, ale trvalé. Takže se procházíme ve středověké Korei (budovy vypadají lépe, než ony zrekonstruované, které jsme doposud viděli), pak v Japonsku padesátých let, pak v Jižní Korei toho samého období, v Číně atd. Vše vypadá velmi dobře, skoro jako bychom tam byli. Za chvilku je čas k odjezdu. Další zastávka je Náměstí Kim Il Sunga. Zde si děláme několik legračních fotek (třeba stojíme jako svatá trojice Džuče, dělník, zemědělec a výzkumník). Samotné náměstí je až překvapivě malé a na zemi jsou značky, nejspíš právě pro různé spontánní vystoupení.

Kousek odtud je mezinárodní knihkupectví. Ne že by se tam prodávali cizokrajné knihy, ale prodávají se tam korejské knihy přeložené do světových jazyků. Knihkupectví je malé, ceny velké, ale podaří se mi zde koupit několik knih ze série Peerless great man (Nesrovnatelně velký muž), tedy příběhy ze života Kim Čong Ila a Kim Il Sunga. Před obchodem zrovna nějaký nešťastník spravuje rozbitý trolejbus, kterému je už hodně let.

Konečně vyjíždíme do Korjó hotelu. Druhý nejluxusnější v zemi. Už při příjezdu je jasné, že zde se nacházíme mezi rovnějšíma z rovných. Na ulici poprvé vidím kočárek, jinak korejské ženy nosí děti na ramenou. V hale frmol, ale co mě udivuje je, že většina hostů jsou evidentně severokorejci! To jsem popravdě nečekal a překvapilo mě to. Jdeme konečně odeslat pohledy, z nichž i po měsíci dorazil jen jeden (nakonec dorazily všechny, pozn. březen 2013). Máme pár minut, tak se ještě stavíme v hotelovém obchodě. Má celkem slušný výběr, kupuji si sušenky a pití v předtuše obědu a večeře, respektive jejich nepoživatelnosti.

Oběd opravdu za moc nestojí, tak se dorážím sušenkama a zmrzlinou. Jedeme do muzea Vítězné vlastenecké války. Venku je krásně, hodně přes 15 stupňů a sluníčko a pan Lí nás upozorňuje, že uvnitř je zima. A také je, přímo sibérie! Celé muzeum je vlastně o tom, jak zlí imperialisti pod vedením USA přišli a napadli Koreu, ale pod vedením Kim Il Sungu dostali na zadek a s pláčem utekli. Všechny exponáty ukazují buď hrdinné korejské vojáky a jejich zbraně, nebo zničené zbraně amíků a fotky a další relikvie o jejich ústupu. Na dotaz, jestli sem chodí i číňani (kteří vydatně pomohli KLDR) se nám dostává odpovědi že ano, že pro ně jsou tu další speciální místnosti.

Další zastávkou je 2. škola 69 a toto číslo nás pobaví. Ve škole samotné nic nemravného není, je to celkem bídná škola, například učebna chemie už měla hodně nasloužíno, takže například v lednici se uchovaly jen popelníky. Kabinet se zvířatama byla komedie. Všechny údajně věnoval milostivě Kim Čong Il, ale ty vycpaný zvířata byly k smíchu. Byly v různých směšných polohách, vypadaly nereálně, vypelichaný. Následoval koncert školní mládeže. V zásadě nic moc, děti se evidentně nudily, kdo ví, kolikátý to už dneska byl koncert. Když jsme školu opustili, tak jsem si celkem oddechl. Zvláštní zážitek.

Jako satisfakce za nepřízeň osudu stran ubytování jsme pozváni na monstr koncert. Když nám slečna Kim řekne, že tu bude 2000 účinkujících, tak si to radši ověřuju, jelikož ta má v číslech slušný zmatek. Opravdu, 2000 trvá na svém, tak mi nezbývá, než věřit. Za nedlouho představení začíná a je to něco. Sbor čítá snad 500 hlav, orchestr je monstrózní a každou chvíli sem přichází další a další umělci. Každá skladba je doplněna projekcí a kdykoliv se objeví Kim Čong Il, Kim Il Sung, nebo Kim Čong Un obecenstvo propukne v jásot. Naopak když se ukáže fotka amerických vojáků (poražených, samozřejmě) tak obecenstvo hrozí rukama až do chvíle, než se na plátně objeví usměvavý Kim Il Sung. Ti kdo viděli film 1984 jistě vědí, že toto je klasická dvojminutovka nenávisti. Celé představení jen zkazí dívčí kubánská kapele Anacondas, která je oblečená jak parta prostitutek po datumu spotřeby, křepčí a dokola opakují Kim Čong Il, Kim Čong Il. Hlediště je v extázi, já se mlátím smíchy a všichni jsou spokojený. Koncert trval dobré dvě hodiny, takže slibovanou Věž Džuče už nestihneme.

Jedeme na večeři. Jako rozlučková je opravdu speciální. Na stole máme barbecue a sami si máme udělat jídlo. Bohužel maso je nepoživatelné, samé sádlo, tak protestujeme a držíme hladovku. Nálada je pod bodem mrazu. Mně je blbě, zima a chci už pryč. Po cestě jen vidím u hlavního nádraží obří obrazovku, na ní jakési karaoke a lidé zpívají a tančí. Prostě tohle je KLDR. Země šťastných otroků.











Na hotelu si jdu hned lehnout a před spaní se ještě podívám na BBC World. Je to zajímavé, být v KLDR a dívat se na západní zprávy.


DPRK Den 8



Ráno se finálně balíme a odcházíme. Snídaně je dobrá, jen kafe prostě ne ne se povést. Autobus nás odváží na letiště a mě je čím dál tím hůř. Jsem asi nachlazenej, nebo nevím. Na letišti jen opravdu zběžná kontrola, nic jako když jsme přijížděli. Například moji flašku s pitím nechali bez povšimnutí. Na letenky si počkáme, jelikož před náma letí letadlo plné amerických muzikantů. Ještě naposledy zamáváme panu Lí a slečně Kim a jdeme do letadla.

A jakého letadlo! Je to 50 let starý Il62! Ano to letadlo, kterým letěl Dubček do Moskvy, Husák do Moskvy a Brežněv do Prahy. Letadlo nevypadá vůbec důvěryhodně, ale nedá se nic dělat. Sedačky padají, opět se batoh nevešel do přihrádky nad hlavou. Za nedlouho vzlétáme a já mám strach a je mi blbě. Let utekl jak voda. Občerstvení byl jen hamburger na korejský způsob, který jsem si vyfotil, ale rozhodně neochutnal. Jiní lidé ochutnali a snad i přežili. V letadle s námi letí i hlavní Džuče člověk Alejandro Cao de Benos de Les y Pérez! To jsem nečekal.





Po přistání se konečně oddechnu - překračuju práh letadla a dávám sbohem KLDR. Bylo to hezké dlouhé a je mi blbě.


Cesta zpátky

Hned na letišti v Beijingu jsem si dal kafe ve Starbucksu a začal se cítit jako člověk. Měl jsem asi 18 hodin, tak jsem jel do města. Jenže mi bylo čím dál tím hůř, tak jsem si to moc neužil a za nedlouho jsem jel zpátky na letiště. Po cestě jsem mohl konečně mluvit s manželkou, což mi psychicky pomohlo. Na letišti se toho mnoho dělat nedalo, tak jsem se procházel, četl a tak. Nakonec jsem našel internetovou kavárnu, kde jsem si přečetl zprávy. Tam jsem se například doslechl, že raketa, která podle slečny Kim úspěšně odstartovala, vlastně hned spadla. Čína blokuje hromadu stránek, takže na Twitter apod. jsem se nepodíval, ale i tak to bylo příjemné.

Konečně nadešel čas letu, takže jsem se nalodil a odstartovali jsme směr Moskva. Let by mohl být i příjmný, kdyby mě nevzbudila letuška s tím, jestli něco nechci k jídlu. Na jídlo jsem věru neměl pomyšlení, bohužel po probuzení jsem již neusnul. Tak jsem si alespoň užil 10 hodin letu sledováním ruských animovaných pohádek. V Moskvě vládl menší zmatek a já měl jen hodinu na přestup. Naštěstí se všechno v dobré obrátilo a já v pohodě nastoupil do Il96, který mě za dvě hodiny (podle posádky za 4) dopravil do Prahy. Rozlámaný a nemocný jsem se dopravil do centra a pak autobusem do Třebíče, kde se moje cesta šťastně završila setkáním s manželkou a klukama.

Za dva dny na to se mi konečně ulevilo (prostě jsem si ulevil) a tím se celý můj problém vyřešil. A tím také končí tento zápis o cestě. Pokud jste dočetli až sem, tak máte můj nejhlubší obdiv, ale ztrátu času vám neproplatím.

Co dodat?


V první řadě, Korea je mnohem horší, než jsem původně myslel, že bude. Měl jsem toho hodně načteno a nastudováno, ale realita, alespoň pro mě byla řádově horší. Takže stále platí moje předsevzetí - zpátky se vrátím, jen pokud se změní režim, nebo mě nechají volně chodit a mluvit s lidma.

V každém případě ti, kteří tolik touží po návratu starých časů, jeďte se podívat, jak takový komunismus v praxi vypadá a jak končí.

Džuče je věčné!